Ve dveřích mě přivítá vřelý úsměv ženy ve středních letech, namalované a hezky upravené. Po bytě běhá vlčák a vedle na kanapi polehává kočka. Celý byt je krásně vybavený. Sedíme v prosvětleném obýváku a Andrea spustí: „ptejte se mě na cokoli chcete.“ Mým záměrem bylo dozvědět se více o jejím životě, vidět Libanon jinýma očima a pochopit jej lépe. Andrea Salhe je maminkou mého pronajímatele bytu a vřele souhlasila s mou nabídkou rozhovoru. Podle jejího vzhledu a vybavení bytu jde poznat, že pochází z noblesní rodiny, studovala na Akademii umění v Paříži a aktuálně se věnuje instagramovému „influencingu“, kde dává rady ženám v domácnosti. Měla jsem tak možnost nahlédnout do jejího života v Libanonu během občanské války trvající patnáct let až do roku 1990, dále v časech izraelské okupace z roku 2006. Bavily jsme se také o výbuchu v bejrútském přístavu v roce 2020 a o aktuální situaci v Libanonu, o radostech a strastech každodenního života v této zemi.
Andrea bydlí kousek od Bejrútu, v kopcích údolí Baabdat. Dětství prožila v křesťanské bejrútské čtvrti Achrafieh, v prominentní a společensky uznávané rodině. Její otec byl pověstný lékař a maminka proslulá hospodyně, jejíž noblesní večírky byly ve čtvrti všem dobře známé.
Život Andrey se z většiny odehrával v období války, mezidobí klidu vždy brzy pominula. Bylo jí sedm let, když v Libanonu vypukla „první válka“ . Ta trvala od roku 1975 až do roku 1990, rozbuškou byly náboženské spory mezi muslimy a křesťany. Beirut se tak stal bitevním polem, které demarkační linie dělila na východní a západní část. Křesťané na východě města, muslimové na západě. Celý konflikt byl o poznání komplikovanější a zapojili se do něj i další aktéři. Nelze tedy hovořit pouze o střetu mezi křesťany a muslimy, jelikož svou roli ve válce sehrály mnohé politické strany a náboženské skupiny , mimo jiné Organizace pro osvobození Palestiny, křesťanští falangisté či komunita drúzů. Nakonec intervenovaly i izraelské a syrské jednotky.
Občanská válka Libanon silně poznamenala a zanechala po sobě tisíce mrtvých. Především však zůstává nadále společenským tabu a jednotlivé skupiny si stále drží svou pravdu, bez jakékoli snahy o společnou diskuzi. Každý, kdo válku zažil, si z ní odnesl vzpomínky, které dodnes bolí a o kterých se těžko mluví. Zejména, jelikož je Libanon zemí založenou na politice konfesionalismu, otázka náboženské příslušnosti je tu stále ožehavá a pojí se často se vzpomínkami na válku – kdo proti komu bojoval, kdo koho udal, kdo s kým kolaboroval.
Andrea však po krátkém rozmýšlení dochází k závěru, že mezi „rozhodnutím, zda uprchnout, nebo žít, převládalo žít“. Během mládí byl její život plný bujarých večírků „kdy jeden den jsme si užívali a druhý den hledali, kam se ukrýt“. Právě tyto malé životní radosti ji udržovaly šťastnou. „Pro nás radost znamenalo, že nás čeká týden klidu, to znamená týden bez bomb – procházet se nocí v ulici Hamra, jíst ve tři ráno manouche (pozn. tradiční libanonský pokrm) a jít pozorovat východ slunce, to byla radost. Bylo třeba žít naplno. Jeden den radost, druhý den v slzách. Obcházeli jsem smrt, která se stala naším každodenním životem. Možná zítřek pro nás bude posledním, tak tím lépe si užít dnešek.“
Přesto mě Andrea s jistotou v hlase utvrzuje, že aktuální situace je pro ni o hodně náročnější než život v době války. „Během války jste věděla, kdy budou padat bomby, a kdy musíte hledat úkryt. Naopak dnes nevíte, co přijde. Nevíte, zda se budete moci dobře najíst, nakoupit, co potřebujete. Z libanonské libry se stal pouhý papír. Během války lidé pracovali a měli dost peněz. Dnes hodně lidí přišlo o práci, spoustu veřejných podniků kvůli ekonomické krizi zkrachovalo.” Ti, kteří nedostávají výplatu v dolarech, si stěží vydělají na základní životní potřeby. Libanonská libra ztratila více jak devadesát procent své původní hodnoty a její kurz se mění ze dne na den. Ekonomická krize rozdělila společnost vejpůl. Už stěží můžeme hovořit o střední třídě, ale pouze o těch, kteří jsou bohatí a kteří jsou chudí. „Člověk nepotřebuje být bohatý, ale alespoň dostatečně zabezpečený, s normální výplatou, která ho uživí. Což dnes jde stěží.“
Přesto mi stále vrtá hlavou, jak je možné, že někdo může vnímat válku jako časy, kdy se žilo lépe než dnes. „Během války nám nic nechybělo – léky, nemocnice, benzín, potraviny. Všeho jsme měli dostatek. To všechno jste v Bejrútu sehnali bez problému, to všechno tu teď chybí…“ Během aktuální krize chybí v zemi základní léky, stát nemá dostatek peněz na nákup pohonných hmot určených k výrobě veřejné elektřiny a ceny za benzín extrémně stouply. I tak se lidé snaží žít dál : „máme už ve zvyku přizpůsobovat se nepříjemným situacím. Není elektřina, tak přejdeme na generátor. Není pitná voda, koupíme pet lahve vody. Nejsou okenice, nahradíme je plexisklem. Tak to je a takhle se přizpůsobujeme.“
Patnáctého května se budou v Libanonu konat parlamentní volby, do kterých většina místních vkládá hodně naděje, věříce, že je to jediná šance, jak zlepšit aktuální situaci v zemi. „Já hodně počítám s těmihle volbami. Nikdo nás neposlouchá, nikdo nechce nic změnit. Já hlavně počítám s mladou generací, která může něco změnit. Všechno, co se v naší zemi za poslední léta odehrálo, nás hodně zasáhlo a já věřím, že lidé konečně pochopili, že je čas na změnu. Hodně věřím novým stranám, které se zformovaly během thaury („revoluce“ z roku 2019). Podle mě je libanonská politika jako strom, který je zakořeněný v zemi a jehož kořeny je třeba vyrvat. Nelze ho pouze useknout a nechat, musíte ho vyrvat celý.“ Ale přesto, ptám se Andrey, změní nadcházející volby, hodně? „Nevím, jestli se někdy změníme, věřím že volby něco změní, není normální čekat čtyři hodiny ve frontě na litr benzínu…Dospěli jsme do fáze, kdy nám sebrali radost i z maličkostí. Je třeba začít od nuly, je třeba zrekonstruovat věci od základů, prostě jen žít normální život jako každý jiný.“
Libanon neměl během své historie moc štěstí. Od svého vzniku roku 1920, kdy se stal součástí francouzského mandátu, trpěl pod tíhou okolních mocností. Po „nezávislosti“ v roce 1943 byl dějištěm krvavých bojů za občanské války trvající od roku 1975 až do roku 1990. V roce 2006 pak byl okupován Izraelem a následně prožíval období nejistoty, plné častých atentátů.
V roce 2019 se Libanonci rozhodli jít do ulic na protest proti nevšímavým politikům. Demonstrace byly hnány touhu po svobodě. Tato událost doprovázená ročními neustálými protesty, vešla ve známost jako “thaura”, v překladu revoluce, a vnesla naději na lepší život. Ta byla ovšem rychle smetena ze stolu s příchodem koronaviru a s následným výbuchem nitranu amonného v bejrútském přístavu. „Každá země má své problémy, ale na nás se ty problémy jen lepí, nemáme ani chvíli oddech, je to jako bychom se topili pod vodou a neměli už žádný kyslík.”
Poslední, co přidalo kapku do ohně, byl výbuch v přístavu 4. srpna 2020. „Tahle událost mne hodně zasáhla. Zavinili jsme si zničení jednoho z nejhezčích měst a to mě hodně trápí. V jednom okamžiku jsem měla pocit, že je to konec světa.“ I přesto, že k výbuchu došlo v centru města Bejrútu a Andrea bydlí v hodně velké vzdálenosti, otřesy silně cítila : „Byla jsem ve svém pokoji, najednou slyším ohromný hukot, a jak vidíte tenhle slunečník zvenku, tak ten spadl na prosklené dveře a rozrazil je. Ze začátku mě napadlo, že je to možná izraelské letadlo, těch je tu dost, čas od času nad námi přeletí, ale tohle bylo o dost silnější. Tak jsem otevřela počítač a jedinou informaci, kterou jsem se dočetla, byly zprávy o silném kouři v bejrútském přístavu. Můj syn byl zrovna ve čtvrti Gemmayze, což je od přístavu co by kamenem dohodil. V tu chvíli jsem si vůbec neuvědomila, že v tom je něco víc než pouhý kouř. Po chvíli se ke mně dostala informace, že došlo k výbuchu, a já si uvědomila, že můj syn byl poblíž a najednou mi nebral telefon. Když jsem se mu nakonec dovolala, jen mi chrlil informace, že je celý od prachu, že ztratil brýle, že jeho kamarád je silně zraněný a potřebuje do nemocnice. Výbuch v přístavu mě hodně poznamenal. Od té doby jsem to místo nenavštívila. Nemůžu. V arabštině říkáme dawl el adi. Je to finále. Tak jako v divadle, když se stahuje opona, tak tahle opona spadla na Libanon. A to bolí. Právě tenhle moment mě naprosto zničil.“
Po výbuchu v přístavu bylo nutné najít viníka. 4. srpna 2020 v bejrútském přístavu vybuchlo více jak sto tun nitranu amonného, který byl na místě uskladňován, přestože o něm pravděpodobně libanonská vláda věděla a byla obeznámena s možnými následky. Po sestavení nové vlády byl nově jmenovaný soudce Tarek Bitar odhodlaný najít pravé viníky výbuchu. Obvinil dva bývalé šíitské politiky, což jen rozhněvalo šíitské politické strany, Hizballáh a Amal. Příznivci zmíněných stran vyšli 14. října 2021 protestovat do ulic se zbraněmi v rukách. Protesty vyeskalovaly v přestřelky mezi šíitskou koalicí a snipery z libanonské armády, které po sobě nakonec zanechaly více jak šest mrtvých. „Část nás odešla spolu s Bejrútem. To mě zraňuje ještě víc – hledání, kdo za ten výbuch osobně mohl. Celá tahle kauza nás jen ničí.“
Ale pokud není třeba hledat ty, kteří byli odpovědní za výbuch v přístavu, máme raději mlčet? S tím Andrea nesouhlasí a se silou v hlase odpovídá: „o tomhle strašném činu se musí mluvit, pořád. To je jediný způsob, jak se z toho dostat. Tenhle výbuch sebral život více jak 200 lidem, ale také stál život našeho města – jeho historické dědictví bylo navždy zničeno. Vůbec si nevážíme toho, co máme.“
Dalším tématem, které se neslučitelně pojí s občanskou válkou jsou vzpomínky. V Libanonu lidem chybí sdílená společenská paměť, každý má svou vlastní verzi, svou vlastní vzpomínku na válku, která způsobila jen bolest. Místní obyvatelé chtějí raději zapomenout utrpení z války, než si jej připomínat. A tak o válce často nemluví, ani si ji veřejně nepřipomínají. „Je to teď jako po válce, opravili jsme si znovu své domy a tím to končí, už o tom není třeba mluvit. Ale to není pravda, tím to přeci nekončí, je třeba se poučit z války, ale to my neudělali. Proč to přejít v zapomnění, proč si to zlé nepřipomínat a nebrat si z něj ponaučení, abychom to podobné nedělali znovu? Lidská bytost zapomíná, máme to přímo vtisknuté v našem jazyce, slovo “ insan ” znamená „člověk“ , ale má stejné kořeny jako sloveso “nasa“, “zapomenout”. Tedy člověk, který zapomíná. Máme strach být nešťastní, ale i radostní, chceme navždy zůstat v zapomnění. Neštěstí nepřemůžeme, můžeme mu dát trochu toho hezkého, udržovat si hezké vzpomínky, to je vše, co nám zbývá. Nevím, zda se jednou změníme. Ale myslím, že nemáme moc cit pro národní sounáležitost.”