Z titulků novin se dočteme, že Libanon se hroutí a upadá do nekonečné tmy. Západní média jej často vyobrazují jako peklo na zemi, kde nelze žít. Žádná elektřina, žádné léky, žádné palivo. Libanon se stává přízrakem, kde panuje chaos a zahraniční média spekulují o hrozbě nové občanské války.
Libanon vskutku pomalu klesá ke dnu pod tíhou ekonomické a sociální krize, která jím otřásá již přes dva roky a která za sebou nechává nemalé stopy. Připravila více jak polovinu obyvatel o domovy a dohnala zejména mladé Libanonce k emigraci. Všichni místní, s nimiž jsem se setkala, se shodují na jednom: „Libanon se vyčerpal a už mi nemá co nabídnout. Miluju ho a nesnáším zároveň. A to mě ničí.“ A tak často narážím na překvapené a nevěřícné pohledy místních tázajíce se, co tu proboha dělám.
Mně naopak Libanon má co nabídnout. Pro mě je Libanon zemí, která žije, a ne tou která pomalu umírá. Proto vám chci vyprávět o Libanonu, který v noci září neonovými světly, a přes den má barvu pomerančů. O Libanonu, jehož ulice voní po jasmínu a jsou prodchnuté přímořským teplem a sluncem. O Libanonu vibrujícím v rytmu orientálního elektra. Libanon trpí, ale snaží se žít dál. Libanon není jenom Bejrút. Libanon jsou hory, cedrové lesy a vodopády. Libanon je Byblos, Saida, Tyr, Tripolis, Baalbek. Města plná historie, života a vůní.
I přes všechny hrůzy, které se na Libanon lepí jako vosy na med, život v něm pokračuje dál, tak jak ho známe my v Evropě. Život, kde člověk chodí do letních kin na filmové festivaly, do restaurací, které nabízejí blízkovýchodní či středomořskou kuchyni, do přepychových kaváren s výběrovou kávou, do krásných galerií, koupat se na pláž nebo tančit do techno klubů. To všechno Libanon má, ale nemůže nabídnout všem. Ohromná inflace, kvůli které místní libanonská libra ztratila více jak 90 % své původní hodnoty, rozdělila společnost vejpůl. Už nemůžeme mluvit o střední třídě, ale pouze o těch, kteří mají dost peněz k žití a o těch, kteří je nemají. Lidé, kteří pracují zejména pro zahraniční firmy dostávají výplatu v dolarech, ale ti, jejichž platy jsou v místní měně, se stěží uživí. Za denní osmihodinovou směnu v supermarketu dostane člověk 1,8 dolaru. Což činí necelých padesát korun za den. Učitelka na střední škole dostává přibližně 3 miliony libanonských liber měsíčně, tedy okolo tří tisíc českých korun. Pro mladé studenty už v zemi nejsou žádné vyhlídky a jejich jediným východiskem je odjet studovat do zahraničí. To však není finančně dostupné pro každého.
S příchodem noci – když státní elektřina zhasíná – Libanon ožívá. Je zemí plnou barů, jež s pomocí generátorů svítí až do rána. Je to místo, kde se střetávají rozdílné kultury, kde je na chvíli vše povoleno a neexistují zde žádná pravidla. Člověk se ocitá v novém světě ozářeném červenými reflektory, kde se lidé objímají a líbají nehledě na pohlaví. Bary se mění na místa plná vysokých podpatků, síťovaných silonek, minišatů a krop topů. Mají rudou barvu a září jako třpytky a diamanty. Klubem otřásají tóny zahraniční pop music chvílemi se střídající s arabským elektrem, tanečníky osvětlují neony, v místnosti jsou cítit silné vůně parfémů promísené s cigaretovým kouřem. To je noční Libanon.
V říjnu jsme se mohli dočíst o naprostém blackoutu, který postihl zemi. Dvě elektrárny neměly dostatek paliva a na pár dnů nemohly zemi poskytnout elektřinu. Libanon však nemá pouze dvě elektrárny, a tedy celá země tím ovlivněná nebyla. Takový Bejrút pokračoval svým nočním životem dál, s generátory v záloze. Ovšem – zase – ne každý si je může dovolit.
Občas se stává, že během večera dojde k výpadku elektřiny. To však nikoho nepřekvapuje, rozsvěcují se svíčky a hudbu z reproduktorů nahrazuje hromadný zpěv všech přítomných. Večer může pokračovat dál. Když noc končí, člověk se ocitá ve vylidněných ulicích, zahalených tmou a ponořených do nepříjemného ticha. Žádné auto, nikde ani živáčka až na vzdálený opilecký smích. Ruch ulice se večer přesouvá do zapadlých barů a ožívá až ráno s východem slunce.